Autobusy v jednom kole
To je název roztomilého seriálu pro děti (v originále Busy Busses), jehož již druhou sérii příběhů vydalo pro české diváky vydavatelství Urania s.r.o. na DVD. Vypráví o dobrodružstvích rodinky autobusů, jejíž členové žijí v malém městečku Chumley. Autobusy si spolu povídají, hádají se, vtipkují a navzájem se škádlí. Vyrážejí na své trasy a jako dobří kamarádi si pomáhají ze všech možných problémů. Autobusové garáže, ve kterých bydlí, jsou také domovem pana Spectora, autobusového inspektora. Autobusy jsou jeho pýchou a radostí a on je miluje jako svoji vlastní rodinu.
Příběhy autobusů si můžete objednat přímo na stránkách vydavatele:
www.urania.cz/produkt.php?id=201&urania_SESSION=jf9r76p4ppgli9rh95dc1ivmp6
Láďa jede autobusem
Slova v titulku pocházejí z refrénu písně Pijánovka skupiny Tři sestry, pod kterými je tento hit známý snad více, než pod názvem skutečným. Její text vám dnes připomeneme. Song s chytlavou melodií, který se asi nejvíce hrál v první polovině 90. let minulého století, zaujal mnohé i jednoduchým a vtipným videoklipem. Píseň zahajuje desku Švédská Trojka z roku 1993, o její vydařenosti a oblíbenosti však svědčí i to, že vyšla na albech k 15 i k 20 letům působení skupiny (15 let jsem Na kovárně na plech a 20 let naživu). Píseň si můžete poslechnout přímo na stránkách kapely www.trisestry.cz v jejich jukeboxu. Pokud byste si ji sami chtěli zahrát, najdete ji i s akordy v řade internetových zpěvníků, například zde. A pokud se vám líbí natolik, že byste jí chtěli slýchat častěji, můžete si její melodii stáhnout do svého mobilu jako vyzvánění třeba zde.
Pijánovka
Na highwayi číslo jedna vyjetejma kolejema,
v pachu nafty, svíček, prachu, jezděj trucky beze strachu,
možná potkáš cestou Láďu, jak žene svuj dravej bus,
svojí starou rychlou káru, který říká autobus.
V Průhonicích vezme plnou, na padesátym spláchne kolou
rybu, kterou snědl celou smaženou, jen trochu leklou.
Highway číslo 1 a po ní jede king, Láďa jede autobusem, je fuck highway king!
U Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici,
Láďa vždycky zapálí si Camelku, jak dobrodruzi,
u Křížů si koupí žvejku, velkej stejk a pěknou holku,
na cestě je chlapům smutno, zvlášť když nemaj rychlou ruku.
Každej řidič má svůj příběh, někdo prchá před osudem,
někdo zdrhá před svou starou, neboť ztratil prachy s vírou.
Highway číslo 1 a po ní jede king, Láďa jede autobusem, je fuck highway king!
Láďa nosí ve svym srdci příběh černej, jako krtci,
plnej zrady, krve, pěstí, závisti a nenávisti,
jeho příběh je tak krutej, že je ze všech nejkrutější,
že ho Láďa nosí v sobě a zemře s nim ve svym hrobě.
A tak končí tahle píseň o Láďovi s autobusem,
jeho příběh my neznáme, a tak o něm nezpíváme!
Highway číslo 1 a po ní jede king, Láďa jede autobusem, je fuck highway king!
O vyhlížení autobusu
Jednou až dvakrát týdně jezdím pražskou autobusovou linkou 165. Je to jedna z nejdelších pražských tras, vedoucí z Jižního města až k Radotína k cementárně a zpět. Snad proto, že autobusy s tímto číslem objíždějí spíše okrajové části Prahy a do centra nezavítají, vyhýbala se tato linka dlouho modernizaci vozového parku. Jízda starými Karosami nebyla nikterak komfortní, zato téměř vždy nepříjemně dobrodružná. Přestože jezdím jen část z té dlouhé trasy, utkvěla mi z onoho cestování v paměti řada příhod, které jsem řidičům, sedajícím si odvážně do starých vehiklů vůbec nezáviděl. Zimu, tmu a ohlodaná sedadla jsem bral jako kolorit, zvykl jsem si na nadstandardní hluk za jízdy, na příšerné bouchání zavírajících se dveří, rachot při řazení nebo několikeré startování. Zažil jsem jízdu, při níž řidič ručně zavíral na každé zastávce dvoje dveře, nejednou jsem vystupoval s nevolností způsobenou starým, čadícím motorem a nedoléhajícími dveřmi. Jednou jsem dokonce nedojeli a čekali na nový autobus. Zkrátka, brzy jsem takovýchto dobrodružství měl dost, nutnou jízdu se snažil nějak přežít, a co nejrychleji na ni zapomenout až do doby, než trasu budu muset zase absolvovat. Když jednou přijel na zastávku nový, nízkopodlažní autobus, byl jsem tak překvapen, že jsem si raději ještě jednou ověřil jeho číslo, než jsem nastoupil. Vzhledem k tomu, že patřím k lidem, kteří se snaží čas strávený cestováním nějak plodně využít, byl pro mě rozdíl naprosto nesrovnatelný. A nejde tady vůbec jen o pohodlná sedadla či přiměřené teplo. Když teď autobus neposkakuje zběsile na každém hrbolku a je v něm dost světla (jezdím totiž večer), můžu si v klidu číst, nebo se učit, jak je libo. (V některých chvilkách je dokonce možné si psát i poznámky.) Mám-li chuť, strčím sluchátka do uší a poslouchám hudbu, nebo rádio, což bylo dříve zcela zbytečné zkoušet, neboť hluk motoru přeřval i naplno puštěnou hudbu ve sluchátkách. Vozový park ještě není vyměněn kompletně, situace je však již výrazně lepší. Možná to znáte z vlastní zkušenosti, ale pokud ne, snad se mi nedivíte, že teď už z dálky s napětím vyhlížím, jaký že to autobus přijíždí do zastávky. Závisí na něm, jak strávím následujících 20 minut. Zda je budu muset nějak přežít, neb dostanu šanci strávit je příjemně a užitečně. A je v tom určitá míra odebrané či darované svobody, kterou koneckonců tak trochu očekávám, neb nejsem žádný černý pasažér. Tu službu si poctivě platím.
2 Partner serveru:
