Posloucháme, co slyšet nechceme

I přes mou oblibu dopravních prostředků všeho druhu se mi už delší dobu nepovedlo jet autobusem někam dál než jen do školy nebo domů. Skvělá příležitost se mi naskytla tento týden. Účel cesty není podstatný, destinací byl Náchod. Tím pádem jsem měla před sebou asi hodinovou cestu s tím, že sem mohla čekat štrúdl kamionů před mým cílem, jak je už po několik let obvyklým jevem. Kolona se díkybohu a nekonala a i kdyby, já měla o zábavu postaráno osazenstvem autobusu.

celý článek...

O hradeckém terminálu

V jednom ze svých sloupků jsem se zmínila o výstavbě Terminálu autobusové dopravy u nás v Hradci Králové. O Hradci se už nějakou dobu říká, že má na velikost města nedostačující autobusové nádraží a nejen hradečáci vám dají za pravdu. Spoje do východních Čech jezdí z plochy opodál nádraží, která by se dala spíš přirovnat k většímu parkovišti a linky ostatní se pel mel kupí nalevo před budovou nádražní haly. Lidem, co tu tu neznají to může leckdy dost zamotat hlavu. Proto město vyhlásilo konkurz zaprvé na podobu projektu, který by vyřešil nejen městeskou hromadnou dopravu, ale i tu meziměstskou. Nakonec byl vybrán návrh Patrika Kotase. Návrh byl, peníze na stavbu taky, teď už jen sehnat stavební firmu, která by pomohla získat Hradci zas o něco hezčí tvář. Přes odvolání jedné z firem zvítězila v polovině května 2006 firma Strabag, která se má nejen postarat o výstavbu samotného Terminálu. ale i o rekonstrukci prostoru před nádražím. I Riegrovo náměstí by mělo být do rekonstrukce zahrnuto. Stavba započala 5. září 2006 a měla by být dokončena 30. listopadu 2007 oproti původnímu termínu, který byl odhadnut do konce sprna a měla by přjít na 470 milionů korun. A jak má náš hradecký zázrak vypadat? Podívejte se na fotografie :)

Nečekaný zážitek...

Předpokládám, že každý z nás někdy jel na dovolenou autobusem. Několikahodinová cesta s pravidelnými zdravotními přestávkami, střídání řidičů, fronty na toalety v každém motorestu nebo benzínce, které se leckdy zdají nekonečné, většinou marné hledání polohy na spaní... Všechny tyhle aspekty patří už neodmyslitelně k cestování většinou luxusními autobusy, kdy vám delegáti spolu s řidiči udělají, co vám na očích vidí. Ráno vás zachrání horkým kafem, večer už kultovními teplými párky, cestu se vám snaží buď zpříjemnit výkladem o vaší destinaci nebo pohádkami a filmy všeho druhu. Všeobecně to jsou cesty pohodové, kdy si jen užíváte výhledu z okýnka a suchým konstatováním, že všude jinde jsou silnice lepší než u nás. Ale co když vaše cesty naruší nějaké to cizí "zlo"? Ano, dostávám se k jádru pudla, protože vám chci popsat můj zážitek z cesty ze španělského Costa Brava. Celá cesta probíhala klidně, koukalo se na filmy, částečně spalo a přejezd Německa se zdál v prudkém dešti naprosto nekonečný, navíc se náš autobus dostal do pomalu plynoucí kolony aut. Ve snaze se zařadit do pruhu, který vedl přímo a ne na nejbližší výjezd z dálnice, náš řidič umně prokličkoval mezi auty. Chvíli jsme tak jeli, dokud nás nezačal z nepochopitelných důvodů předjíždět zprava německý vůz s motorkou na přívěsu. Co čert nechtěl a co si řidič zmíněného auta neuvědomil, byla délka jeho vozu, která se naprosto vylučovala s mezerou mezi naším autobusem a autem před námi. Nastal záchvěv a troubení jak uprostřed lovecké sezóny - nárazník na pravé straně autobusu byl zčásti urvaný, ale auto ujíždělo dál. Zbytek mojí historky se už odehrával v duchu akčních filmů. Autobus vyrazil, dohonil a předjel auto s přívěsem a zatarasil mu cestu napříč a náš řidič si pro ujíždějícího pána osobně došel. Volala se policie, vyšetřovalo se, ale díkybohu jsme všichni dorazili ve zdraví. Z toho plyne, že za cesty autobusem tam nebo zpět se můžou přihodit o horší události než ztráta hnědých podšálků jako v Účastnících zájezdu ;)

I trolejbusy blázní :-)

Tak mám dojem, že nastalé vedro neleze na mozek jenom mně, ale i místním dopravcům. Konečně bude v Hradci vybudováno nové autobusové nádraží. To stávající by se hodilo možná někam do vesnice a ne do krajského města. V rámci příprav na stavění bylo z mě neznámého důvodů změněn jízdní řád tří trolejbusů. Neřeknu, kdyby všechny tři jezdily po úplně jiné trase, ale oni si jen prohodili trasy. Takže kudy dříve jezdila 2 a 6 jezdí 3 a naopak. Říkáte si žádný problém, jenže to byste nemohli být já a nesměli by jste zapomenout, že tahle změna platí už od pondělí. Takže já v pohodě, že dojedu 3 k Tescu jsem jela sice 3, ale úplně jinou trasou. Nevím, jestli se vám to někdy stává, že jedete autobusem, vyčerpaní z práce nebo ze školy jen tak sedíte, koukáte z okýnka a tak nějak netečně posloucháte ubíhající zastávky. Najednou ale autobus jede někudy jinudy a vy si říkáte, co se děje, při nejlepším si řeknete, že prostě někam dojedete, ti s bujnější fantazií si začnou v hlavě přehrávat tragické scénáře o únosu autobusu. Já obvykle začnu docela bláznit, ale díky dnešnímu vedru jsem jen seděla a nechala se prostě někam odvézt. Aspoň k něčemu je tohle počasí dobré :).

Okna neotvíráme, čerstvý vzduch nepotřebujeme

Jaro. Všechno kvete, ptáci zpívají, sluníčko letos hřeje nad poměry hodně a vy jedete nejlépe přeplněným autobusem. Vedro k padnutí, vydýchaný vzduch smíchaný s vůněmi a různými jinými pachy vašich spolucestujících a otevřená okýnka nikde nevidíte. Noční můra? Ne, realita všedních dnů cestování městskou hromadnou dopravou. Nedávno jsem jela poměrně vyčerpaná ze školy a naneštěstí jsem nastoupila právě do takovéhle smradlavé komory. Takticky jsem se přesunula k jedinému otevřenému okénku a s nadějí, že na mě aspoň trochu navane čerstvý vzduch. Na jedné zastávce ale moje potěšení s větrem skončilo. Přistoupila jakási stará paní s bohatým účesem na hlavě. Vítr z té její nádhery na hlavě asi zrovna unešený nebyl ani z toho, že hned vyvolala konflikt o přednosti starých lidí si sednout, takže se jí snažil parádně rozcuchat. Marně. Paní se zvedla, rázně zavřela okno a já jen odpočítávala vteřiny, kdy ještě budu moct dýchat a tím pádem zůstanu při smyslech. Nejsem nijak proti starým lidem, ale měli by jim možná udělat vlastní autobusové linky se všemi sedadly volnými a se zavřenými okny za jakéhokoliv počasí...

Podpatky a autobus - dvě neslučitelné věci

Sem tam přijde v roce den, kdy se vypravíte do nějakého kulturního stánku. Já onehdy zvolila laťku nejvyšší - Národní divadlo. Auto nemám a řidičák taky chvíli ještě nebude, přeprava z domu ke škole, odkud se mělo jet, tedy probíhala autobusem. Pointa je v podpatkách, co jsem měla na nohou. Tenhle módní vynález ráda nemám, tudíž botky "zabijáky" nosím opravdu sporadicky. A upřímně do autobusu vlastně nikdy. K mému velkému "štěstí" - život je strašně ironický jen tak mimochodem - jsem si neměla možnost sednout. Nastupování se neslo též poměrně v klidu, horší ale bylo, když se autobus rozjel. Styčná plocha mých bot byla, řekněme s nadsázkou, pět centimetrů čtverečných, takže si dokážete představit, jak se na tom držel balanc. Hodně špatně. Nejhorší však byly prudké zatáčky, to jsem v autobuse lítala jak hadr na holi. Když už jsem si naivně myslela, že mě nic nepřekvapí a že s naprostým glancem hvězdy vystoupím, přišel kámen úrazu. Vystupování. A to ještě vystupování z nízkopodlažního autobusu. Zakopla jsem parádně a ustála to jen tak tak. Věřím, že jsem pobavila nejen všechny cestující, co měli možnost mne pozorovat, ale i lidé na zastávce. Aspoň z toho tichého smíchu jsem tak soudila. Rada na závěr: Nikdy nejezděte v autobuse, když máte podpatky.

Nacpaný k prasknutí

Opět všem známá situace. Spěcháte ráno na autobus snažíc dorazit do předem vytyčené destinace včas. Ale ouha! Tento čin by byl mnohem snadnější, kdyby stejný nápad nemělo dalších pár desítek lidí. Jako obyvatel města bydlící zastávku od nádraží, výskyt přeplněných autobusů neznám pouze z vyprávění. Například dnes ráno jsem měla opět možnost vidět vše na vlastní oči, ale díkybohu nepocítit na vlastní tělo. Nebyla jsem sice nijak nadšená z faktu, že si musím nechat ujet tři různé autobusy, ale uznala jsem, že to je mnohem lepší nápad než se cpát na těla spousty rozlišně "vonících" lidí, se kterými jsem se tímto způsobem opravdu seznamovat nechtěla. Zábavnější je stejně role diváka než účinkujícího. Někdy mne ale poněkud zaráží způsob obsazování autobusu lidmi. Vezmu jako příklad trolejbus, kterým normálně jezdím do školy. Pokud není zmíněný naplněn už od nádraží, rozložení cestujících je následující: všichni jsou nacpaní u jakýchkoliv dveří krom těch u řidiče a prostor mezi nimi zeje prázdnotou. Ovšem, že většina bojovných důchodců (o nich zas příště) sedí a zbytek vyplňují většinou školáci. Nevidím však důvod, proč se neposunout o pár kroků do meziprostoru a nechat tím tak dveře volné k nastupování či vystupování. Hnedka by si člověk nemusel nechat ujet pár autobusů...

Revizoři

Kdo by je neznal. Povolání jako každé jiné, jen mnohými lidmi naprosto nenáviděné. Ono svým způsobem vlastně po právu. Včera jsem jela autobusem ze školy. Ze zaníceného rozhovoru se svým spolužákem o tom, co bude dělat odpoledne mne vytrhl neznámý hlas. Důvěrně známou větu: "Dobrý den, kontrola jízdenek" jsem tu snad ani nemusela uvádět. Nevím, jak vám, ale mně se vždycky při tomto úvodním hesle revizorů pomyslně zastaví srdce. Začnu bláznit, kde mám městskou kartu, což je vychytávka, o které bude snad další příspěvek,a začne nervózní přehrabování se v tašce. Zajímavost je, že pokaždé většina lidí začne hrabat tam, kam si peněženku nejspíš nikdy nedává nebo ani nemá šanci ji tam narvat. Já už po pár letech jdu na jistotu, ale poměrně dobře se bavím pohledem na cizí lidi, kteří hledají a očividně nenalézají. Takový člověk si je zcela jist, že někde tu jízdenku prostě má, vždyť jí před chvílí držel v ruce. Ale ouha. Seznam prohledaných míst už obsahuje všechno od kapes bundy až po tajnou kapsičku v batohu, která se tím pádem stává už netajnou. Všechny oči hledí na něj, revizor se těší, že bude mít další oběť a člověk jen rudne a rudne a přemýšlí, co si za těch několik stovek korun, co vyplázne za pokutu, mohl koupit. Najednou se ale všechno začne obracet ke světlejším zítřkům. Jízdenka je nalezena, revizor smutně odchází a člověk si oddechne, že přece jenom na ten večerní nákup peníze budou. Kéž by všechna setkání s revizory končila takto. Čekám, kdy se i já stanu obětí podobné scény jen s ne tak šťastným koncem. Uvidíme, když tak dám vědět.

Kdo vlastně ujel?

Následující situaci znáte určitě všichni. Ráno běžíte, seč vám síly stačí, na zastávku a naivně si myslíte, že zrovna ten váš autobus bude mít zpoždění nebo že ho určitě doběhnete. Sebevědomí sprintera ve vás s každým uběhnutým metrem síly a...chyba lávky. Jezdící obludka se svítícím číslíčkem na čele vám zavře své útroby přímo před nosem a vy jen stojíte a koukáte, jak se vám někteří zlomyslnější cestující, kteří byli rychlejší než vy, smějí. Přesně tohle se stalo dnes mně. A věřte mi, že jsem podala možná i lepší výkon než Marion Jonesová na MS v halové atletice. Bohužel moje nohy zakrnělé právě díky autobusům nebyly dostatečně rychlé. Přesto se mi pokaždé, když se tohle stane, nabízí jedna otázka: Když mě ten řidič viděl, proč mi dveře nenechal otevřené déle nebo proč mi je zavřel před nosem a znovu neotevřel? Těch pět vteřin nastupování jízdní řád určitě ohrozit nemohou. Jen se přiznejte, kdo všechno spíláte řidiči do těch největších neřádů? Určitě nejsem sama. A ještě jedna malá perlička. Proč se ve školách, v práci či u lékaře omlouváme, že nám ujel autobus, když nám vlastně ujel řidič? Jak k tomu takový autobus přijde..?