Mexické cestování (část první)
Zatímco Guatemala se nachází v autobusovém pravěku, v Mexiku můžete v autobuse zažít i milá překvapení. První věc, která vám připomene starý dobrý evropský standard, jsou autobusová nádraží a jízdní řády (které se kupodivu dodržují!). Nikdo na vás nepokřikuje, nikdo s vámi nesmlouvá. Když máte štěstí, narazíte i na autobus s klimatizací (která je ovšem většinou nastavena o 30°C méně než venkovní vzduch), s toaletou a někdy dokonce i s televizí. Pravda je, že z chladné klimatizace jsme si všichni odnesli nachlazení, ale i přes to jsme Mexiko přejeli nad očekávání většinou luxusně. Vraťme se ale ještě k mexickým autobusovým nádražím. Jelikož Mexiko má pouze jednu železniční trať, jízdu autobusem využívají skoro všichni bez rozdílu věku, sociálního postavení či pohlaví. Tudíž na všech mexických autobusových nádražích je narváno k prasknutí. V období Velikonoc (které jsme si pro naši výpravu bohužel zvolili) bylo prasknutí slabé slovo. Naštěstí si na každém nádraží člověk může vybrat z několika společností, z nichž každá nabízí jiné služby za jiné ceny. I chudí Mexičané, cestují-li daleko, raději zvolí dražší a kvalitnější autobus, my jsme ale chtěli vyzkoušet všechno (nebo prostě nebylo zbytí), tak jsme se párkrát vypravili i autobusem v nejnižší cenové kategorii. O tom ale až příště.
Guatemalské cestování (část třetí)
V posledním guatemalském sloupku se chci zaměřit na lidi, kteří v guatemalských autobusech cestují. V prvé řadě jsou to řidiči, kteří kromě řízení autobusu (a světa) nezapomínají ani na povinné přestávky během jízdy (často půlhodinové s pořádným obědem a panáčkem na závěr). Pak nedělají už nic. Na všechno ostatní totiž mají pomocníky, kteří svolávají lidi na zastávkách, informují je o směru jízdy (bohužel ne vždy pravdivě), smlouvají o ceně, při jízdě vybírají od cestujících peníze a starají se o zavazadla, která mocným švihem vyhazují na střechu autobusu. Většinou to bývají šikovní malí kluci, kteří obdivuhodně skáčou do autobusu za jízdy, umí při jízdě neuvěřitelně balancovat s plnými hrstmi bankovek a dokonce zvládají i anglické číslovky (většinou vyšší než jízdné ve skutečnosti stojí). Dále v guatemalských autobusech cestují všemožné postavičky; matky ověšené pěti a více dětmi, prodavači všeho možného, různí náboženští fanatici, kteří se vás celou cestu snaží přivést na víru, různí zpěváci a muzikanti, všichni maličcí, v barevných vyšívaných oděvech. Ze všech těch lidiček, pokrmů a přepravovaných zvířat se linou různé vůně i pachy, které společně s vlhkým vedrem vytvářejí dokonalý kolorit guatemalského cestování. A příště se podíváme do Mexika!
Guatemalské cestování (část druhá)
Autobusové nádraží, pokud se to tak dá vůbec nazvat, spíše tedy místo, kde zastavují autobusy, v Guatemale poznáte snadno. Už zdáli je totiž slyšet hlasité: „Guate, Guate, Chichi, Guate, Guate“, čímž provozovatelé jednotlivých autobusových spojů lákají cestující do hlavního města Ciudad de Guatemala nebo třeba (jako v tomto případě) do města Chichicastenango. Konkurence je veliká, neboť neexistují autobusové společnosti v našem slova smyslu, ale jen jednotliví majitelé jednoho nebo několika autobusů. Tomu odpovídá i forma konkurenčního boje; je to nejen hlasité překřikování, ale i potyčky mezi naháněči a především pro nás neuvěřitelné smlouvání o ceně. Cizinec neznalý místní situace tak může snadno naletět, ale zároveň může tohoto konkurenčního boje dobře využít, neboť v trumfování, kdo dá nižší cenu a tím pádem „uloví“ bělocha, neznají Guatemalci míru. A existuje ještě jedna věc, podle které najisto poznáte, že odtud můžete jet autobusem. Kolem autobusů se totiž vždycky jak mouchy rojí prodejci všeho možného; žvýkačkami, čerstvým ovocem, zmrzlinou, všemožným podivně i lákavě vypadajícím jídlem počínaje a jehlami nebo vírou konče. O tom ale až příště.
Guatemalské cestování (část první)
Rozhodla jsem se vystřílet si munici zážitků hned na začátku a začít své vyprávění o autobusech všech koutů světa právě v Guatemale. Konfrontace s místní autobusovou dopravou byla totiž od prvního okamžiku naprosto odlišná od všeho, co jsem do té doby zažila. V Guatemale se jezdí starými americkými školními autobusy vyřazenými z provozu v USA nejméně před třiceti lety. Tomu odpovídá jak jejich vybavení, tak technický stav; malá sedadélka, na která se sice vejdou čtyři a více Guatemalců, ale průměrně velký Evropan nemá šanci, ani když vystrčí nohy z okénka, pérování, které při sebemenší nerovnosti způsobuje vzlet všech cestujících až ke stropu autobusu a pražádná klimatizace, což ve čtyřicetistupňových vedrech a stoprocentní vlhkosti vzduchu způsobuje dokonalý efekt deštného pralesa. Vidinu brzkého konce nezachrání ani maskování v podobě naleštěných kapot pestrých barev a palubních desek ověšených plyšovými zvířátky, svatými obrázky, madonkami a krucifixy všech druhů a velikostí. Jedině, že by tyhle haldy nevkusu sloužily jako airbag.
(pokračování příště)
Na cestách
Změna je život a i sloupky v Autobusových novinách se časem okoukají. Nastal čas vyzkoušet něco nového a proto tímto týdnem počínaje vám budu pravidelně přinášet zážitky z cest mých i cest mých přátel, z cest dalekých i cest krátkých, především ale z cest AUTOBUSOVÝCH. Zdálo by se, že cestování autobusem probíhá vždy a všude na základě stejného principu: od autobusu se prostě očekává, že převeze poměrně hodně lidí z místa A do místa B. Navíc někteří počítají s tím, že se v autobuse dobře vyspí, přečtou si knihu, s někým se seznámí nebo s někým dobře poklábosí. Ale způsobů, jak cestovat autobusem, sociálních úloh, které autobus plní, věcí, osob a zvířat, které se dají autobusem převážet, je ovšem mnohem víc, než jsme zvyklí u nás v Čechách. Proto čtěte příští týden, podíváme se do Guatemaly! Adiós!
Novoroční sloupek
Po smířlivém a láskyplném vánočním sloupku nastal čas na sloupek novoroční. Přelom roku je obdobím, kdy do vzduchu kromě tun zábavné pyrotechniky vzlétají i milióny novoročních předsevzetí, která se ale stejně jako popílek z vyhořelých rachejtlí brzy začnou snášet k zemi, kde nakonec zůstanou rozšlapané ve sněhovém marastu. To v praxi znamená, že vůle být lepším člověkem, učit se cizí jazyk, dodělat školu, zhubnout nebo přestat kouřit, klesá už v průběhu prvních lednových dnů stejně jako rtuť na teploměru, když je zima opravdovou zimou. Ale aby tenhle sloupek nebyl pesimistický a hlavně aby měl své místo v Autobusových novinách, zakončím ho jedním příběhem. Znám kluka, který odmalička každé volné odpoledne proseděl vedle nějakého řidiče autobusu, fascinovaně ho pozoroval, kochal se všemi technickými vymoženostmi a nakonec si dal do života velké předsevzetí: stane se řidičem autobusu. A co myslíte? Stal se řidičem autobusu! Přeju vám hodně síly při plnění všech vašich předsevzetí!
Vánoční zamyšlení
Vánoce už jsou opravdu za dveřmi. Kapři počítají poslední dny svého života, adventní kalendáře jsou vypleněny do poslední čokoládičky a všechny časopisy už vyrukovaly s radami, jak se nezbláznit z předvánočního stresu. A tak mě v tomhle období "klidu a míru" napadlo napsat sloupek o vztazích, sloupek láskyplný a smířlivý (to aby to nevypadalo, že mám něco proti autobusům). Všechno to začalo nedávno telefonátem jedné mojí kamarádky, která mi nadšeně oznámila, že má nového přítele, že je hrozně zamilovaná a že ten svět je přece jenom nádherný. Na otázku, kde se seznámili, na mě se samozřejmostí v hlase vyhrkla, že přece v AUTOBUSE. A já si uvědomila, že vlastně i moji rodiče, dědeček s babičkou mého přítele a nejspíš stovky dalších spokojených a šťastných párů se seznámily v autobuse. A proč vlastně ne. V autobuse se dá dobře povídat, někdy vám může úplně OMYLEM sklouznout hlava na mužnou hruď vašeho spolucestujícího, když vás někdo pouští sednout, nemusíte si to nutně vykládat jako projev úcty ke staršímu a při pořádné tlačenici můžete s někým navázat tak těsný tělesný kontakt, jaký nemáte ani s manželem po třiceti letech. Vidíte, nemusím být ani Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě, abych napsala láskyplný sloupek o vztazích. Přeji vám krásné Vánoce!
Na zájezdě 2 (pokračování)
Jak už jsem zmínila v minulém sloupku, chce-li se mě někdo nadobro zbavit, nechť mi daruje autobusový zájezd, a to nejméně do Španělska. Dlouhodobý pobyt v autobuse na mě zanechává především fyzické následky; přirovnání nohy jako konve na mě sedí dokonale a o zádech ani nemluvě. Větší újmu však většinou utrpím po psychické stránce, protože v autobuse nemůžu spát, je mi špatně a po dost krátké chvíli začnu nenávidět všechny svoje spolucestující, kteří nemají rádi průvan, nechtějí v autobuse svítit, chtějí delší zastávky, prostě neustále chtějí něco, s čímž se v tu chvíli těžko mohu ztotožnit. V tomhle rozpoložení mi pak vůbec nepomůže vidět posté S tebou mě baví svět nebo Pretty Woman (což jsou stálice videoték všech řidičů) a dokonce mi nepomůže ani půlhodinová zastávka na pumpě, kde mi řidič udělá kafe do plastového kelímku. Z toho se totiž nakonec také může vyklubat konfliktní situace, vzpomeňte si na Účastníky zájezdu. Uznávám ale, že na autobusovém zájezdu se může stát i spousta příjemných věcí; člověk třeba potká životního partnera, seznámí se lidmi, s kterými pak stráví příjemnou dovolenou, ožere se do němoty (slyšela jsem o řidiči, který v hasícím přístroji pašoval přes hranice fernet) nebo se přinejmenším alespoň dobře vyspí. Mně se nic z toho ale stát asi nemůže, tak se mi, prosím vás, nedivte.
Na zájezdě (část první)
V dávných, temných dobách, že si je ani nemůžete pamatovat, milé děti, nebylo tak obvyklé protočit globus, zapíchnout prst, nasednout do letadla a odletět kamkoli se člověku zachtělo. Člověk chtivý dálek a poznání se musel ke svému vzdálenému cíli dostat po zemi; v dobách hodně dávných pěšky, koňmo nebo vlakem a v dobách méně dávných autobusem. Samozřejmě že teď trochu přeháním, ale já osobně bych cestování autobusem do nějaké vzdálenější destinace volila jen v případě, že bych chtěla skoncovat se životem. Podřezání žil, skok z desátého patra nebo požití prášků mi ale připadá jako rozumnější varianta. Nemám vůbec nic proti autobusům, proti některým řidičům a spolucestujícím (i když by se to tak mohlo zdát), ale při vyslovení slov "autobusový zájezd" mi naskakuje vyrážka a v rámci sebezáchovy si raději předem zacpávám uši. Cesta delší než deset hodin na mě zanechává viditelnou psychickou i fyzickou újmu a razantní "UŽ NIKDY" důsledně dodržuji od doby, kdy jsem vydělala své první peníze. Na druhou stranu je ale zase pravda, že mám o čem vyprávět, a proto POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!
Asociace čtvrtá: nemluvte za jízdy na řidiče
Hlavním smyslem této kouzelné formulky je uchránit řidiče před svody zvenčí a tím ochránit i nás cestující před ztrátou jeho koncentrace. Podle mého názoru však z nás cestujících mnohdy dělá voly, zatímco z řidiče pána situace. Několikrát se mi totiž stalo, že řidič, který významným pohledem na cedulku nad sebou odpálkoval starou babičku dotazující se na jízdní řád, pak celou cestu prošvitořil s vnadnou blondýnkou, jejíž dotazy na jízdní řád mu evidentně vůbec nevadily. Předpokládám, že v okamžiku, kdy se konverzace stočila k času a místu jejich případné schůzky, se veškerá řidičova koncentrace přesunula do slečnina výstřihu. Dále mě napadá, že u některých řidičů by se informace na cedulce mohla klidně smrsknout do pouhého „Nemluvte na řidiče.“ Mívám totiž často pocit, že v některých řidičích už jenom pozdrav vyvolává silnou nevolnost a že v tomto okamžiku bych se dobrovolně měla přesunout do zavazadlového prostoru.
A tak buďme vlastně rádi, že my cestující si můžeme povídat alespoň mezi sebou. A když už nemáme to štěstí, že s námi jede někdo známý, oni i ostatní spolucestující se dají dobře poslouchat.
1 
Partner serveru:
