Jak byste ve stručnosti představil vaši společnost?

Naše firma má tři okruhy činnosti. V roce 1994 jsem začal s provozem rekreačního střediska JUNIOR plus, od roku 2000 podnikám v autobusové dopravě pod značkou JUNIOR tour a letos jsem založil cestovní kancelář JUNIOR tour.CZ. Prostě jsou to samí "junioři" s cílem pracovat pro lidi z vlastnostmi juniorů ve všech věkových kategoriích – těch, kterým nechybí aktivní přístup k životu. To by měla být cílová skupina našich zákazníků a já věřím, že se nám bude i nadále dařit takové klienty nacházet a naší nabídkou oslovovat – mluvím teď za celou naši rodinnou firmu. Proto naše firemní motto zní „Pro lidi mladé srdcem“.


Kam všude se s vámi lidé mohou v rámci vašich zájezdů podívat?

Nabízíme našim zákazníkům autobusové poznávací zájezdy za pohodovou horskou turistikou do Rakouských Alp a Italských Dolomit, cyklozájezdy do Rakouska a na Istrii a další možnosti včetně pobytu u moře. Nechtěli jsme opisovat nebo kopírovat zájezdy jiných cestovních kanceláří. Převážnou většinu zájezdů jsme si navrhli sami, udělali vlastní průzkum a program. To je myslím naše největší přednost. Děkuji mému kamarádovi MUDr. Michaelu Šípovi z Liberce za obětavou pomoc a podporu v mém snažení. Další výhodou je ubytování v kvalitních hotelích s polopenzí, v ceně zájezdu je také program, lanovky a bonus – víkendový pobyt v našem rekreačním středisku. A do třetice doprava nikoli formou pendlu, ale autobus zůstává na místě a je klientům k dispozici po celou dobu zájezdu, což umožní nabídnout alternativní (například večerní) doplňkový program v místě ubytování. Pro cyklozájezdy máme připraven vlastní zcela nový cyklovlek pro 44 kol, schválený do provozu pro rychlost 100 km/h – cestování se tak urychlí. Ještě doplním, že jsme samozřejmě řádně pojištěni proti úpadku.


V oblasti dopravy pracujete již řadu let - jak jste se k oboru dostal? Co vás na zájezdové autobusové dopravě nejvíce přitahuje?

Na konci devadesátých let, kdy začalo být mnou provozované sportovní a rekreační středisko po dlouhých letech oprav a investic konečně úspěšné, uskutečnil jsem svůj (dlužno říci naivní) sen: mít vlastní autobus, kterým budeme své hosty – často zahraniční turisty - vozit. Středisko JUNIOR plus nabízí od roku 1994 pěkné ubytování v chatkách a sportovní a zážitkové programy pro skupiny i jednotlivce, jejichž cílem je zábava a posílení týmového ducha. To vše v krásné přírodě Českého ráje. V roce 2000 jsem tedy zakoupil tříletý MAN A 13 s tím, že za rok či dva pořídíme ještě jeden vůz a dost. Později jsem si však uvědomil, že takto v našich podmínkách autobusovou dopravu provozovat nelze. S 1-2 autobusy jsme na trhu nehráli prakticky žádnou roli a museli bychom se podbízet – což ze zásady nedělám – nebo dělat nepříjemné kompromisy. Pravdou je, že mi tenkrát hodně pomohla Cestovní kancelář ADVENTURA, která mi dala důvěru a já se ji snažil nezklamat. Nakonec jsem stál před rozhodnutím, zda v oboru dopravy pokračovat, nebo skončit. Rozhodl jsem se pro první variantu a postupně jsme pořídili další vozy, které vozový park omladily – dnes je průměrné stáří autobusu 2,7 roku, bereme-li zcela nové Trendlinery jako roční vozy. Autobusová doprava mne baví, otevřela mi nové obzory a setkal jsem se její zásluhou s mnoha zajímavými lidmi. Protože mým koníčkem je cestování a autobusy rád řídím, poznal jsem díky své práci mnoho překrásných míst. Myslím, že tyto životní zkušenosti významně obohacují můj život – to je snad faktor, kterým mě na zájezdové autobusové dopravě přitahuje nejvíce.


Váš vztah k autobusům je tedy opravdu osobní... Jaké bylo loučení s vaším prvním vozem?

Když jsem jej vloni prodával, jel jsem se s ním v předvečer prodeje rozloučit a poděkovat mu za tvrdou dřinu. Postál jsem pár minut uvnitř, prošel ho, pohladil a promítla se mi ta řada let, co dopravu provozuji... Vím, že to možná zní hloupě melancholicky a leckdo si zaťuká na čelo, ale mám k autobusům opravdu úzce osobní vztah. Nemyslím si ale, že by to bylo něco zvláštního – lidí s podobným přístupem je zejména mezi drobnými a středními podnikateli převážná většina, a to v jakémkoli oboru. Když máte svou práci rád a baví vás, již toto je osobní vztah.


Jak vidíte současnou pozici autobusové dopravy v naší zemi?

Zapeklitá otazka. Je to obor, který se nevídaným způsobem rozvíjí a čeští dopravci patří k vyšší evropské úrovni. Je až s podivem, jak naši podnikatelé dokázali a dokáží eliminovat například podhodnocené ceny zejména v incomingové turistice a stále investují a rozvíjejí vozový park. Vzniká tím silná konkurence, která má kromě vyššího komfortu služeb a příznivých cen pro cestující také stinné stránky – mnozí dopravci ve snaze získat zakázku za každých okolností tlačí průměrné ceny velmi nízko a mnohdy si nekonkurují kvalitou, ale hlavně podhodnocenou cenu, na niž někteří zákazníci slyší. Například nedávno zazvonil telefon v sídle jednoho našeho významného zákazníka a ozvalo se ve zkratce zhruba toto: „Dobrý den, tady pan XY, mám dotaz. Za kolik pro vás jezdí Toufar – Junior Tour? Já bych šel pod cenu.“ Tímto způsobem se nový dopravce z Mladé Boleslavi ucházel o zakázku. Nic proti konkurenci nemám a zde se navíc jedná o našeho dlouholetého spokojeného klienta, ale zajímal aby mne reakce onoho kolegy, kdyby mu náš zákazník odpověděl, že Junior Tour jezdí za 14 Kč/km. Jezdil by kolega za třináct, aby šel pod cenu? Bolavým místem je u nás doprava dětí a mládeže. Školy a další subjekty si ve snaze ušetřit stále ještě na zájezd zvolí místo kvalitního autobusu starou dobrou, ale již vysloužilou Karosu nebo dovezený šrot, který by v SRN nesměl na silnici. V době krize je to pochopitelné, ale tak to bylo vždy a obávám se, že bude i nadále. Například v sousedním Německu patří doprava dětí a mládeže k nejvíce sledovanému dění v osobní dopravě – mimořádný zájem o bezpečnost mají rodiče, pedagogičtí pracovníci i policie. Ale nechci si zde stěžovat. V naší firmě zaujímá doprava dětí a mládeže jedno z hlavních míst. Moc mne těší, že mohu našim zákazníkům nabídnout kvalitní vozy a strašně moc jim děkuji za jejich přízeň. Jinak ale autobusová doprava v naší zemi prodělala ohromný skok kupředu, a to je fascinující. Jsem rád, že mohu být u toho, tím spíše, že ještě v roce 1992 jsem pobíral podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky a v podstatě neměl kde bydlet.


Navzdory hospodářské recesi vaše společnost intenzivně investuje, například do obnovy vozového parku. Jak vlastně firmu zasáhla krize? Co chystáte dále?

Víte, já se snažím šetřit v dobách příznivých a investovat a rozšiřovat nabídku v dobách horších. Nemám vzdělání ekonomického směru a někdy jednám intuitivně, ale nebojím se nést míru rizika, spojenou s dalšími investicemi do firmy. Když se zdá, že je nejhůř, připadám si někdy jako malinký brouček, kterému nedovolí nárazové finanční problémy přežít. Strašně mne štve to neustálé vymáhání dluhů, které při objemu naší práce jde každoročně do mnoha set tisíc korun, neustále upomínání plateb faktur za odvedené služby a z toho někdy vznikající dočasná druhotná platební neschopnost, kdy nejsem schopen dostát závazku u mých dodavatelů. Dnes je moderní za vším vidět krizi a vymouvat se na ni. Krizi se dá čelit například výkonem, větší poctivostí, lepšími mezilidskými vztahy, snahou nejprve vidět člověka a pak teprve byznys a peníze. Vždyť za vším, co děláme, stojí normální lidé. Krize přinesla do podnikání v dopravě jeden nepříznivý fenomén: opět jako v první polovině devadesátých let je bohužel normální faktury neplatit včas nebo dokonce vůbec. Vztahy mezi podnikateli nejsou dobré, běžně se pozdržují nebo zpronevěřují peníze pro subdodavatele, i když zákazník fakturu uhradil. Vymáhám-li přes právního zástupce dlužnou částku za odvedené služby, dlužník se především urazí, co jsem si to dovolil. Nebo mi sprostě nepublikovatelně vynadá, jako nedávno pan Vejnar, z něhož pracně již třetím rokem dostávám téměř sto tisíc a on si hraje roli neplatiče dál a viditelně si to užívá. Kolikrát již jsem chtěl se vším praštit a dělat klidnější práci, třeba jen provoz rekreačního střediska. Ohánět se krizí donekonečna nelze. Ti, kteří se nebojí, vyjdou z boje s krizí vítězně, to je má víra. Co dále zatím nevím. V posledních dvou letech jsem koupil čtyři nové autobusy MAN a Neoplan, s další investicí letos nepočítám. Držím palce naší cestovce, aby prospívala – je to letos velký otazník. Chtěl bych letos firmu finančně stabilizovat – je to sice hrozně pitomá fráze, ale jak jinak to ve stručnosti vyjádřit?


Jak se osvědčily vozy koncernu NeoMAN, které ve Vašem vozovém parku převažují?

Provozujeme 5 autobusů koncernu NeoMAN a jeden Mercedes. S vozy koncernu jsem celkem spokojen a věřím, ze tomu tak bude i u 2 nových vozů Neoplan Trendliner, zakoupených v prosinci 2009. Jsem v poslední době také velmi spokojen s kvalitou a vstřícností servisu MAN v Čestlicích.


Jak je na tom vaše společnost s počtem řidičů autobusové dopravy? Hledáte nové řidiče? Jak si udržujete ty stávající?

To je trošku konfliktní otázka. Nechci zde opakovat stokrát omílané téma a navíc jsem přesvědčen, že bych nic objevného neřekl. Každý zájezdový dopravce má problémy s kvalitou a disciplinovaností řidičů a sám ví, že řidičů je spousta. Jen je málo kvalitních a samostatných pánů řidičů s jazykovými znalostmi, schopných cestovat s klienty po Evropě a nebloudit přitom; je málo pánů řidičů na úrovni, komunikujících se zákazníky se vší vstřícností, kterou tato nelehká a zodpovědná profese vyžaduje. Já jsem s kvalitou našich kmenových řidičů spokojen a snažím si je udržet. Před dvěma lety dostali naši řidiči referentské vozy, ale příliš si jich nevážili a nyní vozy jezdí pro potřeby společnosti. Nejlepší pracovníky se snažím motivovat například výročními odměnami, mají k dispozici firemní notebooky pro lepší komunikaci s rodinou na cestách, od firmy dostávají oblečení, cestovní zavazadla, slevu na GPS atd. Také jim nabízím finanční příspěvek na zdokonalování angličtiny, ale bohužel nejeví příliš zájem – to bych jim to musel celé zaplatit a studium nařídit. Tato cesta ale nikam nevede, pokud člověk nechce investovat do sebe a vzdělávat se sám, nikdo jiný mu vědomosti do hlavy nenalije. Jinak v současné době máme stále dvě neobsazená mísa kmenových řidičů a pány řidiče, kteří by splňovali požadavky firmy, usilovně hledáme.


Jste nadšeným cestovatelem, které sny v této oblasti jste si již splnil a jaké dále plánujete?

Víte, cestuji až posledních osm let. Nejdříve chyběly peníze, pak čas. Celá devadesátá léta jsem neměl pořádnou dovolenou, jen jsem si kupoval mapy a po večerech toužebně spřádal plány... Nejezdím až na výjimky po světě s cestovními kancelářemi, ale s Lonely Planet nebo Rough Guide v ruce s batohem na zádech jako backpacker. To mne baví a přináší uspokojení, odpočinek, poznání i adrenalin. Rád cestuji po Asii. Poznal jsem ostrovy centrální i východní Indonésie, procestoval jsem Sumatru, Jávu, Sulawesi, Bali, Lombok, Sumbawu a další. Cestoval jsem na korbách náklaďáků v Barmě, rozhrkanými autobusy po Vietnamu, Laosu a Kambodži, poznal jsem úžasnou Srí Lanku, nádherné Havajské ostrovy a strávil nějaký čas na cestě po Libanonu, Sýrii a Jordánsku. Párkrát jsem cestoval na kole po Kubě. Evropské země jsem navštívil hlavně při své práci, ale také jsem procestoval s ruksakem na zádech Černou Horu a Albánii a s karavanem Francii a Španělsko. Rád bych navštívil africké země – cestovatelé říkají, že Afrika je drsná, ale krásná. A také Latinskou Ameriku, ovšem na to bych se chtěl naučit aspoň trochu španělsky. A mým snem je jednou projet Spojené státy, Austrálii a Nový Zéland. A poznat ostrovní země Pacifiku... A jet lodí k Antarktidě. Je krásné snít!


Co byste popřál našim čtenářům do roku 2010?

To, co vždy přejeme do nového roku a při životních jubileích svým nejbližším: především zdraví, lásku, pevné místo v životě i na Zemi. Ať se nám všem daří, ať se nenecháme oblbnout konzumem a myslíme jeden na druhého. Možná pak přijde pocit radosti a opravdového štěstí, které si stále dokola přejeme a ono nějak nepřichází...


Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se alespoň některé vaše sny určitě splní!