Okna neotvíráme, čerstvý vzduch nepotřebujeme

Jaro. Všechno kvete, ptáci zpívají, sluníčko letos hřeje nad poměry hodně a vy jedete nejlépe přeplněným autobusem. Vedro k padnutí, vydýchaný vzduch smíchaný s vůněmi a různými jinými pachy vašich spolucestujících a otevřená okýnka nikde nevidíte. Noční můra? Ne, realita všedních dnů cestování městskou hromadnou dopravou. Nedávno jsem jela poměrně vyčerpaná ze školy a naneštěstí jsem nastoupila právě do takovéhle smradlavé komory. Takticky jsem se přesunula k jedinému otevřenému okénku a s nadějí, že na mě aspoň trochu navane čerstvý vzduch. Na jedné zastávce ale moje potěšení s větrem skončilo. Přistoupila jakási stará paní s bohatým účesem na hlavě. Vítr z té její nádhery na hlavě asi zrovna unešený nebyl ani z toho, že hned vyvolala konflikt o přednosti starých lidí si sednout, takže se jí snažil parádně rozcuchat. Marně. Paní se zvedla, rázně zavřela okno a já jen odpočítávala vteřiny, kdy ještě budu moct dýchat a tím pádem zůstanu při smyslech. Nejsem nijak proti starým lidem, ale měli by jim možná udělat vlastní autobusové linky se všemi sedadly volnými a se zavřenými okny za jakéhokoliv počasí...