Guatemalské cestování (část první)

Rozhodla jsem se vystřílet si munici zážitků hned na začátku a začít své vyprávění o autobusech všech koutů světa právě v Guatemale. Konfrontace s místní autobusovou dopravou byla totiž od prvního okamžiku naprosto odlišná od všeho, co jsem do té doby zažila. V Guatemale se jezdí starými americkými školními autobusy vyřazenými z provozu v USA nejméně před třiceti lety. Tomu odpovídá jak jejich vybavení, tak technický stav; malá sedadélka, na která se sice vejdou čtyři a více Guatemalců, ale průměrně velký Evropan nemá šanci, ani když vystrčí nohy z okénka, pérování, které při sebemenší nerovnosti způsobuje vzlet všech cestujících až ke stropu autobusu a pražádná klimatizace, což ve čtyřicetistupňových vedrech a stoprocentní vlhkosti vzduchu způsobuje dokonalý efekt deštného pralesa. Vidinu brzkého konce nezachrání ani maskování v podobě naleštěných kapot pestrých barev a palubních desek ověšených plyšovými zvířátky, svatými obrázky, madonkami a krucifixy všech druhů a velikostí. Jedině, že by tyhle haldy nevkusu sloužily jako airbag.

(pokračování příště)