Na zájezdě 2 (pokračování)

Jak už jsem zmínila v minulém sloupku, chce-li se mě někdo nadobro zbavit, nechť mi daruje autobusový zájezd, a to nejméně do Španělska. Dlouhodobý pobyt v autobuse na mě zanechává především fyzické následky; přirovnání nohy jako konve na mě sedí dokonale a o zádech ani nemluvě. Větší újmu však většinou utrpím po psychické stránce, protože v autobuse nemůžu spát, je mi špatně a po dost krátké chvíli začnu nenávidět všechny svoje spolucestující, kteří nemají rádi průvan, nechtějí v autobuse svítit, chtějí delší zastávky, prostě neustále chtějí něco, s čímž se v tu chvíli těžko mohu ztotožnit. V tomhle rozpoložení mi pak vůbec nepomůže vidět posté S tebou mě baví svět nebo Pretty Woman (což jsou stálice videoték všech řidičů) a dokonce mi nepomůže ani půlhodinová zastávka na pumpě, kde mi řidič udělá kafe do plastového kelímku. Z toho se totiž nakonec také může vyklubat konfliktní situace, vzpomeňte si na Účastníky zájezdu. Uznávám ale, že na autobusovém zájezdu se může stát i spousta příjemných věcí; člověk třeba potká životního partnera, seznámí se lidmi, s kterými pak stráví příjemnou dovolenou, ožere se do němoty (slyšela jsem o řidiči, který v hasícím přístroji pašoval přes hranice fernet) nebo se přinejmenším alespoň dobře vyspí. Mně se nic z toho ale stát asi nemůže, tak se mi, prosím vás, nedivte.