Na zájezdě (část první)

V dávných, temných dobách, že si je ani nemůžete pamatovat, milé děti, nebylo tak obvyklé protočit globus, zapíchnout prst, nasednout do letadla a odletět kamkoli se člověku zachtělo. Člověk chtivý dálek a poznání se musel ke svému vzdálenému cíli dostat po zemi; v dobách hodně dávných pěšky, koňmo nebo vlakem a v dobách méně dávných autobusem. Samozřejmě že teď trochu přeháním, ale já osobně bych cestování autobusem do nějaké vzdálenější destinace volila jen v případě, že bych chtěla skoncovat se životem. Podřezání žil, skok z desátého patra nebo požití prášků mi ale připadá jako rozumnější varianta. Nemám vůbec nic proti autobusům, proti některým řidičům a spolucestujícím (i když by se to tak mohlo zdát), ale při vyslovení slov "autobusový zájezd" mi naskakuje vyrážka a v rámci sebezáchovy si raději předem zacpávám uši. Cesta delší než deset hodin na mě zanechává viditelnou psychickou i fyzickou újmu a razantní "UŽ NIKDY" důsledně dodržuji od doby, kdy jsem vydělala své první peníze. Na druhou stranu je ale zase pravda, že mám o čem vyprávět, a proto POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!