Asociace třetí: Vondráčková

Jestli čekáte nějakou vtipnou historku o tom, kterak Helena Vondráčková stála v autobuse na jedné noze a to ještě ne na své nebo něco podobného, šeredně se mýlíte. Dokonce vám ani nechci vyprávět o tom, co řidiči autobusů pouští cestujícím za hudbu, i když to by také byla kapitola sama pro sebe. Tenhle sloupek totiž bude o vztazích. O vztazích v autobuse. Paní Vondráčková mi poslouží jako příklad toho, jak jeden člověk dokáže ostatním spolucestujícím znepříjemnit jízdu. Tahle paní totiž z nějakého neznámého důvodu nenáviděla všechny lidi, kteří pravidelně cestovali z menšího městečka do většího a zpátky (o tom jsem psala ve sloupku o pubertě). Tedy kromě svých pěti kamarádek, kterým pravidelně držela místo na sedadle vedle sebe, na sedačce před sebou a za sebou. Rozkřičela se pokaždé, když se někdo jen pokusil někoho předběhnout, když někdo v autobuse nahlas mluvil nebo do ní omylem strčil. Díky ní se mi zhmotnily všechny mé představy o zlých silách a čarodějnicích. Tímhle autobusem už dávno nejezdím a nejspíš s ním nejezdí ani paní Vondráčková. Ale pokud bych jen koutkem oka zahlédla pět zabraných sedaček, kocoura na rameni a bradavici nad ústy, dám raději dobrovolně přednost Sladkému mámení od její jmenovkyně.