Na úvod...

Od tohoto týdne se budou na našich stránkách pravidelně objevovat sloupky Elišky Stehlíkové, která ještě donedávna nerozeznala autobus od trolejbusu (i když "ty dráty nahoře" jí byly "nějaký podezřelý") a autobus pro ni znamená nanejvýš místo, kde se dá dobře číst (o ideálním prostředí k "existenciální interpretaci Franze Kafky" ani nemluvě). Správný člověk na správném místě.

Jsem žena bez špetky technického vzdělání. Vlastně by možná stačilo říct: jsem žena. Co se týče aut a jiných vozidel, nerozeznám brzdu od převodovky, spojka pro mě asi bude navždy jenom slovním druhem a na otázky typu "a co to bylo za auto?" budu asi vždycky odpovídat "takový červený." Pak se nemůžete divit, že slovo autobus ve mně asociuje docela jiné představy než ve vás, ve čtenářích Autobusových novin. Přiznám se, ale nepociťuji žádné příjemné rozechvění (mrazení v zádech ani píchání v boku), když se na trhu objeví nějaký zbrusu nový model a ani se nerozplývám nad tím úžasným motorem bůhví jakého typu. Jsem ale také žena bez řidičského průkazu, tudíž autobusem jezdím (jsem nucena jezdit!) a pozoruji. A něco z mého pozorování bych vám na těchto stránkách ráda zprostředkovala. Proto nezbývá než popřát: Dobře se bavte!
P.S.: Mimo jiné, slovo autobus ve mně vyvolává tyto asociace: opičárna, zvratky, Vondráčková, puberta a "Nemluvte za jízdy na řidiče". Ale o tom až příště.