Články
Asociace čtvrtá: nemluvte za jízdy na řidiče
Hlavním smyslem této kouzelné formulky je uchránit řidiče před svody zvenčí a tím ochránit i nás cestující před ztrátou jeho koncentrace. Podle mého názoru však z nás cestujících mnohdy dělá voly, zatímco z řidiče pána situace. Několikrát se mi totiž stalo, že řidič, který významným pohledem na cedulku nad sebou odpálkoval starou babičku dotazující se na jízdní řád, pak celou cestu prošvitořil s vnadnou blondýnkou, jejíž dotazy na jízdní řád mu evidentně vůbec nevadily. Předpokládám, že v okamžiku, kdy se konverzace stočila k času a místu jejich případné schůzky, se veškerá řidičova koncentrace přesunula do slečnina výstřihu. Dále mě napadá, že u některých řidičů by se informace na cedulce mohla klidně smrsknout do pouhého „Nemluvte na řidiče.“ Mívám totiž často pocit, že v některých řidičích už jenom pozdrav vyvolává silnou nevolnost a že v tomto okamžiku bych se dobrovolně měla přesunout do zavazadlového prostoru.
A tak buďme vlastně rádi, že my cestující si můžeme povídat alespoň mezi sebou. A když už nemáme to štěstí, že s námi jede někdo známý, oni i ostatní spolucestující se dají dobře poslouchat.
Asociace třetí: Vondráčková
Jestli čekáte nějakou vtipnou historku o tom, kterak Helena Vondráčková stála v autobuse na jedné noze a to ještě ne na své nebo něco podobného, šeredně se mýlíte. Dokonce vám ani nechci vyprávět o tom, co řidiči autobusů pouští cestujícím za hudbu, i když to by také byla kapitola sama pro sebe. Tenhle sloupek totiž bude o vztazích. O vztazích v autobuse. Paní Vondráčková mi poslouží jako příklad toho, jak jeden člověk dokáže ostatním spolucestujícím znepříjemnit jízdu. Tahle paní totiž z nějakého neznámého důvodu nenáviděla všechny lidi, kteří pravidelně cestovali z menšího městečka do většího a zpátky (o tom jsem psala ve sloupku o pubertě). Tedy kromě svých pěti kamarádek, kterým pravidelně držela místo na sedadle vedle sebe, na sedačce před sebou a za sebou. Rozkřičela se pokaždé, když se někdo jen pokusil někoho předběhnout, když někdo v autobuse nahlas mluvil nebo do ní omylem strčil. Díky ní se mi zhmotnily všechny mé představy o zlých silách a čarodějnicích. Tímhle autobusem už dávno nejezdím a nejspíš s ním nejezdí ani paní Vondráčková. Ale pokud bych jen koutkem oka zahlédla pět zabraných sedaček, kocoura na rameni a bradavici nad ústy, dám raději dobrovolně přednost Sladkému mámení od její jmenovkyně.
Asociace druhá: puberta
Pocházím z malého města, kterému nebylo dopřáno kvalitních středních škol. Základní občanskou vybaveností se sice pochlubit může (ano, poštu máme!), ale gymnázium by člověk hledal těžko. A tak vzdělání chtiví občánci vyrážejí z našeho malého městečka každé ráno do městečka většího a odpoledne se vrací zase zpátky napěchovanými autobusy s hlavami napěchovanými vědomostmi. A co si budeme povídat, střední školu člověk navštěvuje v době, kdy jeho hormony neví, co si se sebou mají počít (a jak to teprve má vědět on sám?). A tak si v lehce sentimentálním rozpoložení vzpomínám na několik neplánovaných zastávek, kdy nás při pubertálních vylomeninách chtěl řidič vyhodit z autobusu, na několik rozpačitých pohledů spolucestujících, kteří museli přihlížet naší rodící se sexualitě, na ty roztřesené domácí úkoly, na nichž byl patrný každý hrbol naší okrsky a hlavně na ten neměnící se spolek studentů, který člověka i při lehké ztrátě paměti (při prvních alkoholových pokusech) ujistil, že nastupuje správně. A tak si říkám: nebyla to špatná doba!
Asociace první: opičárna
Byl horký letní den (na okně žádná kočka, jelikož by se ihned upekla) a vy si to drandíte autobusem vstříc krásným letním zážitkům. Ale ouha, autobus se plní a lidé zůstávají stát v uličce. A najednou to ucítíte! Vzhlédnete vzhůru, ale nějak se tím houštím nemůžete prodrat. Nad vámi (VELMI blízko vašeho obličeje) se rozkládá podpaží VELMI tlusté ženy. A je VELMI horko. Už víte co tou opičárnou myslím? Aby dílo bylo dokonalé, za vámi ještě sedí paní, které VELMI neprospívá průvan a okénko, které jste s vypětím sil otevřeli, okamžitě zavře. Hermeticky uzavřená časovaná bomba a deštný prales v jednom (a to doslova, z houštiny nad vámi už pár kapek spadlo). K dovršení zkázy se ještě pozvrací ten malý chlapeček vedle vás a zvratky se valí autobusem jako malá Žlutá řeka. V tomhle okamžiku byste i přes všechnu svou nechuť k dětem aktivovali veškerý mateřský (či otcovský) pud a klidně si s chlapečkem hodinu vyprávěli, co že to měl dneska k obídku. Vidět na vlastní oči to opravdu nemusíte. A proto, prosím, až příště pojedete autobusem, nechte své biologické zbraně doma.
Kdo vlastně ujel?
Následující situaci znáte určitě všichni. Ráno běžíte, seč vám síly stačí, na zastávku a naivně si myslíte, že zrovna ten váš autobus bude mít zpoždění nebo že ho určitě doběhnete. Sebevědomí sprintera ve vás s každým uběhnutým metrem síly a...chyba lávky. Jezdící obludka se svítícím číslíčkem na čele vám zavře své útroby přímo před nosem a vy jen stojíte a koukáte, jak se vám někteří zlomyslnější cestující, kteří byli rychlejší než vy, smějí. Přesně tohle se stalo dnes mně. A věřte mi, že jsem podala možná i lepší výkon než Marion Jonesová na MS v halové atletice. Bohužel moje nohy zakrnělé právě díky autobusům nebyly dostatečně rychlé. Přesto se mi pokaždé, když se tohle stane, nabízí jedna otázka: Když mě ten řidič viděl, proč mi dveře nenechal otevřené déle nebo proč mi je zavřel před nosem a znovu neotevřel? Těch pět vteřin nastupování jízdní řád určitě ohrozit nemohou. Jen se přiznejte, kdo všechno spíláte řidiči do těch největších neřádů? Určitě nejsem sama. A ještě jedna malá perlička. Proč se ve školách, v práci či u lékaře omlouváme, že nám ujel autobus, když nám vlastně ujel řidič? Jak k tomu takový autobus přijde..?
Na úvod...
Od tohoto týdne se budou na našich stránkách pravidelně objevovat sloupky Elišky Stehlíkové, která ještě donedávna nerozeznala autobus od trolejbusu (i když "ty dráty nahoře" jí byly "nějaký podezřelý") a autobus pro ni znamená nanejvýš místo, kde se dá dobře číst (o ideálním prostředí k "existenciální interpretaci Franze Kafky" ani nemluvě). Správný člověk na správném místě.
Jsem žena bez špetky technického vzdělání. Vlastně by možná stačilo říct: jsem žena. Co se týče aut a jiných vozidel, nerozeznám brzdu od převodovky, spojka pro mě asi bude navždy jenom slovním druhem a na otázky typu "a co to bylo za auto?" budu asi vždycky odpovídat "takový červený." Pak se nemůžete divit, že slovo autobus ve mně asociuje docela jiné představy než ve vás, ve čtenářích Autobusových novin. Přiznám se, ale nepociťuji žádné příjemné rozechvění (mrazení v zádech ani píchání v boku), když se na trhu objeví nějaký zbrusu nový model a ani se nerozplývám nad tím úžasným motorem bůhví jakého typu. Jsem ale také žena bez řidičského průkazu, tudíž autobusem jezdím (jsem nucena jezdit!) a pozoruji. A něco z mého pozorování bych vám na těchto stránkách ráda zprostředkovala. Proto nezbývá než popřát: Dobře se bavte!
P.S.: Mimo jiné, slovo autobus ve mně vyvolává tyto asociace: opičárna, zvratky, Vondráčková, puberta a "Nemluvte za jízdy na řidiče". Ale o tom až příště.
BUSportál o Autobusových novinách
Minirozhovor o Autobusových novinách vyšel včera na největším tuzemském on-line periodiku o autobusové dopravě, BUSportálu, který provozuje ČSAD SVT Praha s.r.o., tradiční dodavatel informačních technologií v dopravě, ve spolupráci s ČESMAD Bohemia. Přečtěte si text článku.
RTO klub je nejen o Erťácích
Upřímný obdiv zasluhují všichni nadšenci, kteří pro dobrou věc zachovávají staré hodnoty pro současnost a budoucnost. Investice nemalých finančních prostředků a vlastního času vyžaduje například láska k autobusům-veteránům. Řadu takových lidí spojuje Klub českých historických autobusů neboli RTO klub, pořádající jednou ročně celostátní sraz a dvakrát ročně setkání členské základny. Klub vznikl na základě zájmu o legendární autobus Škoda 706 RTO, jeho členové však vlastní nejrůznější autobusy české výroby značek Škoda, Tatra nebo Praga. A když už jsme u RTOček, rozhodně nesmíme opomenout stránku Petra Jana Kaprála.
5 Partner serveru:
